Americký Pitbull- jaký opravdu je?
APBT je už dlouhou dobu mediálně přetřásaným plemenem. Ale snad každý pejskař i nepejskař má o něm svoji představu.
Především nechci dělat tomuto plemeni reklamu, jen Vás chci pořádat aby jste ho pochopili dříve než toto plemeno a další jemu podobná plemena zatratíte.
Spousta lidí má Pitbula za krvežíznivou a vraždící bestii, ovšem jiní zas tvrdí ,že to tak není,že velmi záleží na výchově. Tito lidé si myslí,že má Pitbul "pouze" strašlivý stisk a obrovskou sílu, ale pokud neni speciálně vycvičen k agresivitě, a je naopak dobře vychován, je hodný jak beránek. Kdo ale o tomto plemeni opravdu něco ví, vám však řekne, že obojí je nesmysl.
Jaký pitbul opravdu je ?
Všichni určitě víte, že toto plemeno bylo původně vyšlechtěno k psím zápasům, které jsou dnes už zakázané. Existuje však řada materiálů, z dob, kdy byly povolené a velice oblíbené. A ať byly jakkoliv kruté, jsou již součástí historie. Chcete-li pochopit podstatu pitbula, nezbývá vám než se o nich něco dovědět.
V materiálech s počátku 20.století můžete najít vše od informací o chovu psích zápasníků,přes jejich trénink, až po popis jednotlivých zápasů. Dozvíte se také překvapivý fakt, že mnozí šampioni ringu žili svůj život jako členové rodin, pohromadě s malými dětmi. V rodinném kruhu byli velice přátelští. Jak je to možné? Před, během i po zápase byl pes v úzkém kontaktu s lidmi. (např. před zápasem se musel nechat vykoupat od cizího člověka), musel být proto k lidem absolutně přátelský. Jedinci kteří projevili agresivitu vůči člověku, byli proto okamžitě odstraněni (usmrceni). Takže pitbull je přátelský k lidem nikoliv přesto, ale právě proto, že byl používán k zápasům. Mezi lidmi je rozšířená představa, že pitbulla zápasníka, je třeba týrat a dráždit, aby byl co nejvíce agresivní. V knihách kdysi slavných chovatelů psích zápasníků se však dozvíte pravý opak. Tito lidé zdůraznují, že se psem se musí zacházet slušně, že pes udělá mnohem více z lásky než ze strachu. Psí zápasníci byli často vychováváni jako každý jiný pes. Hráli si s dětmi i s jinými psi. Až dospěli byli postaveni do ringu na zkušební zápas (trval zhruba 5 minut) ve kterém byl na mladého psa puštěn starší zkušený pes. Účelem bylo mladého psa tzv. odstartovat. Probudit v něm vrozené vlohy. Pokud se v něm chuť k boji neprobudila, zkusil to majitel za několik měsíců znovu. Pokud pes neprojevil touhu po bojovém kontaktu nikdy, nebyl používán pro zápas. Pokud pes v krátkém testu uspěl za několik měsíců byl puštěn na delší test (zhruba třicet minut) který měl pořádně prověřit, zda je pes vhodný pro zápas. Pokud projevil pes během tohoto testu nechuť pokračovat v boji,nebyl použit pro zápasy. Pokud však i v tomto testu uspěl mohl být připravován pro zápas o peníze. Trénink na zápas byl především tréninkem vytrvalosti a samozřejmě také síly. Důležité bylo také budování vztahu mezi psem a trenérem. Pes musel ternérovi důvěřovat, aby v něm měl během zápasu oporu.
Co z toho vyplývá pro nás? Vlatnosti potřebné pro zápas jsou vrozené. Buď je pes má a nebo nemá. Spouštěcím podnětem k boji může být po dosažení určitého věku pouhé spatření jiného psa a nebo útok jiného psa. Kdy se pes pustí do boje je individuální. A zde má velký význam i výchova psa. (Dobře socializovaný pitbull si často může hrát s jinými psy aniž by je napadal.) Ale pustí-li se pitbull jednou do boje přijde ke slovu jeho přirozenost... S tím by měl každý majitel pitbulla počítat. Snažit se konfliktům předcházet (vodítko, košík v místech velké koncentrace psů) A pokud ke konfliktu přece jen dojde, vědět jak okamžitě ůtok svého psa přerušit.
A jaké vlastnosti má tedy pitbull vrozené? Sáhnu opět do materiálů s počátku 20.století, protože nejlépe pitbulla poznáte, když si budete umět představit pro co je vlastně vyšlechtěn... Psí zápasy se konaly podle přesných pravidel. Pokusím se vám je alespoň stručně popsat. Před zápasem se psi zvážili a vykoupali (soupeř vždy koupal cizího psa).Zápas probíhal nejčastěji v čtvercovém ringu. Každý pes měl svůj roh. V ringu byl kromě handlerů(handler-člověk který psa pouštěl a povzbuzovl během zápasu) také rozhodčí. Na povel rozhodčího handleři pustili psy. Mohli je povzbuzovat pouze hlasem, nesměli se jich dotýkat. Zápas prohrával pes, který už nechtěl, nebo nemohl pokračovat. Že chtějí pokračovat psi dokazovali při tzv. skrečích. Psi byli od sebe odděleni a každý byl odesen do svého rohu, kde byli osvěženi houbou namáčenou ve vodě. Po 30 vteřinách byl puštěn pes, který měl skrečovat. Musel přeběhnout ring a znovu zaůtočit na soupeře, kterého handler držel v protějším rohu. Jestliže pes zůstal stát prohrával zápas. Pokud se však ani jeden pes nevzdal, musel zápas vzdát handler, jakmile usoudil, že jeho pes je již příliš unavený nebo zraněný. K chovu se využívala zvířata která se nevzdávala. Nebylo příliš podstatné jestli vyhrála nebo prohrála, ale bylo důležité jakou ukázala srdnatost. Zvířata, která se nevzdávala, byla velmi ceněna i když třeba prohrála.
Nejdůležitější vlastností pitbulla je jeho bojovnost (Game) . Označuje, že se "nikdy" nevzdává, "nikdy" nebere ohled na únavu která ho zmáhá. On se nevzdá, bude bojovat do posledního dechu, nezabráníme-li mu v tom. Je to šílensví nebo hrdinství? Záleží na úhlu pohledu. Ale nepochybně je to proti přírodě.APBT vyšlechtil člověk dle lidských měřítek hrdinství. Snad v každé americké pohádce pro dospělé vidíme nějakého hrdinu jak bojuje do posledního dechu proti přesile. V přírodě by pitbullové existovat nemohli. Vzájemně by se vyvraždili.Ale kolik psích plemen by v přírodě přežilo? Game je vlastnost vrozená. Nedá se naučit, avšak ani odnaučit. Dobře socializovaný pitbull možná nebude napadat ostatní psy,možná si bude hrát jako každý jiný pes. Ale pustí-li se do boje (např.bude-li napaden), nevzdá se. Konfliktům je samozřejmě nutné zejména předcházet (vodítko, košík). Ale co když ke rvačce přece jen dojde? Dobře vycvičený pitbull se může dát odvolat,než se pustí do boje. Ale jakmile k boji jednou dojde,je zpravidla nutné zasáhnout "mechanicky". Oddělit psy je samozřejmě nejrychlejší tzv. break stickem (zpravidla dřevěný plochý kolík, používali jej i profesionální zápasníci se psy, slouží k vypáčení čelistí). Ale nepředpokládám, že by jej někdo nosil u sebe. Proto vám musím poradit především "vyškrcení" psa. Oba majitelé si musí chytit své psy buď za obojky,nebo za kůži za krkem. A druhou rukou psovi co největší silou stisknout hrtan. Pes během chvíle pustí,protože nemůže dýchat. Pokud by pes neměl obojek, může to být náročné, potom doporučuji přiškrcení čímkoliv. Nikdy se nesnažte psy pevně do sebe zakousnuté tahat od sebe přetahováním! Vždy počkejte až oba pustí! Přetahováním byste podstatně zhoršily případná zranění! Obecně lze říci, že dva pitbullteriéry mohou od sebe odtrhnout třeba i dva cizí lidé, aniž by jim cokoliv hrozilo.APBT při boji přemýšlí a moc dobře si uvědomuje co dělá a proto se majitelé pitbullů zpravidla nemusí bát sahat mezi psy. (Samozřejmě je třeba určitá opatrnost.) Pokud se však budete pokoušet oddělit pitbulla např. od dobrmana,je dosti pravděpodobné, že dobrman vás kousne. Většina psů totiž bezhlavě chňape kolem, když je pitbull drží. Přesto je vaší povinností útok svého psa přerušit! Přerušit útok pitbulla není příliš fyzicky náročné, ale je třeba vědět jak na to a hlavně zachovat klid! Pokud majitel pitbulla ihned zasáhne, mohu dle vlastních zkušeností říct, že k vážným zraněním zpravidla nedojde. Když náš jezevčík napadl našeho pitbulla, samozřejmě jsme okamžitě zasáhli a jezevčíkovi se nic vážného nestalo. Pitbull vyhraje nad jiným (často mnohem větším a silnějším) psem nikoliv proto, že by ho okamžitě zardousil, ale proto, že se nevzdává. Samozřejmě má význam také zápasnická inteligence, rychlost atd. Ale řeči o obrovském stisku, díky kterému okamžitě zadáví jakéhokoliv psa jsou jen pověry. Mezi APBT byli sice i "velcí kousači", ale většina pitbullů používá čelisti především k držení soupeře.